Republika Hlavno

📖 Ukázka z knihy:

Hřbitov

Hřbitov v Hlavně stál na výpadovce na dálnici D10. Staré omítané zdi se drolily, brána byla stažená řetězem, který skřípal, když ho někdo odemykal. V létě tam bzučely vosy, v zimě se plot leskl jinovatkou. Byl to kout, kde mrtví spali a živí se báli. Jenže v Hlavně se nebál nikdo – ani děti.
Hřbitov byl vlastně rozbitý labyrint – kříže nakřivo, andělé bez hlav, fotky na náhrobcích zašlé tak, že vypadali všichni jako jeden a ten samý strašák. Uprostřed se tyčila malá kaplička, omítka opadala, uvnitř byla jen stará židle a pavučiny tlusté jak lana. Když foukal vítr od dálnice, zdálo se, že i mrtví kašlou na klid a chtějí utéct.

Hrobař Kropáček byl věčně shrbený, s lopatou v ruce a cigárem v koutku úst. Školník Suchánek sem chodil denně po škole. Sedávali spolu na lavičce u márnice, pili krabicové víno a debatovali.
„Vidíš, Pepo,“ říkal Suchánek, „život je na hovno, ale mrtvola aspoň drží hubu.“
„To je fakt,“ přikývl hrobař a vyfoukl kouř. „Jenže i ty mrtvý nám houby vydělaj. Já bych jim účtoval extra nájem za hrobový místo, něco obci a zbytek mně do kapsy.“
„Hele,“ zamyslel se Suchánek, „nebylo by lepší jim vybírat vstupný?“
„Vstupný?“
„No jo. Naučná hřbitovní stezka. Ty jim budeš vyprávět historky o mrtvejch, já budu vybírat do kasičky. Deset kaček za vstup. Máme na víno i na cigára.“
Hrobař se podrbal ve vlasech. „To by šlo. Aspoň budou vědět, že tady ležej místní celebrity.“
„Jo, třeba Franta od kombajnu,“ uchechtl se Suchánek. „Ten, co se upil v kravíně a pak ho našli, jak spí v misce na krmení. To by lidi slyšeli rádi.“
„A nebo starej Koutník,“ dodal hrobař. „Tomu dali na parte „Odešel v tichosti“, i když spadl do septiku a slyšeli ho až do sousední vesnice.“

Jenže ještě dřív, než stačili začít vybírat, vloupala se tam v noci školní omladina. Mladý Klement vedl partu malých satanistů. Oči mu svítily, tvář bledá, vlasy mu visely do obličeje. Nesli svíčky, sirky a brali sebou i šprtku Máchovou z třetí třídy, copánky utažené, brýle na nose.
„Klekni si doprostřed,“ poručil jí Klement.
„Ale proč já?“
„Protože jsi panna. Musíme obětovat pannu.“
Máchová sklopila oči. „A… co se s takovejma dělá?“
Kluci se zarazili. Chvíli ticho. Pak jeden řekl: „To… nikdo z nás zrovna neví. Ale musí se to udělat. Jsi panna ne?“
Máchová byla sice ve třetí třídě základní školy a nevěděla přesně, co je to panna, ale připomínalo jí to její panenku, tak vesele přitakala: „Ano, jsem panna,“ potvrdila s jistotou.

Máchová vyjeveně seděla na studeném hrobě a koukala, jak ji obětují. Komu přesně, to nevěděla, ale líbilo se jí, že se jí dostává takové pozornosti. Na to nebyla ve škole zvyklá. Říkala si: Být panna je dobré. Musím se doma zeptat maminky, jestli jsem pořád panna. Kluci mezitím zakopávali prázdné lahváče se zastrčenými svíčkami do hlíny, aby to vypadalo jako rituální nádoby, a na kříže věšeli máminy kalhotky, které si představovali jako posvátné relikvie.

Kluci si na hlavy natáhli kápě ušité z černých pytlů na brambory a začali přeříkávat zaklínadlo opsané z časopisu Mladý čaroděj. Nevěděli, co by se vlastně mělo stát, ale předpokládali, že Máchová asi zmizí v oblaku kouře. Jenže Máchová se k ničemu takovému neměla – seděla, zírala a čekala.
Najednou prohlásila: „Musím čůrat.“
Mladý Klement na ni vytřeštil oči. Taková troufalost uprostřed obřadu! „Máchová, jsi obětována temným božstvům,“ zasyčel. „Nevyrušuj.“

Vzývání se opakovalo. „Vzýváme tě, temný božstvo, přijď mezi nás!“ Kluci hulákali, svíčky poblikávaly a vosk stékal po náhrobku. Ale nic se nedělo. Z dálky projelo auto po dálnici a bouchlo mu z výfuku. Jeden z kluků to hned bral jako znamení: „Slyšíte? To je roh pekla!“ Ale ostatní jen protočili oči.
Mirek nakonec otráveně odfrkl. „Mně to nebaví. Mám hlad. Jdu domů. Máme špagety s kečupem.“
Mladý Klement zavrčel: „Kurva fix! Soustřeďte se na rituál! Takhle si Máchovou nikdo nevezme, když budete remcat.“
Jenže ani to nepomohlo. Prskla poslední svíčka, dohořela a byla tma. Děti ztuhly. Noc kolem nich ztěžkla, kříže házely dlouhé stíny. Z hrobu se zvedla kočka, mňoukla tak, že všem zatrnulo, a utekla. Jeden kluk se málem posral, druhej začal brečet.

„To je znamení!“ zasyčel Klement, ale hlas se mu třásl. „Pokračujem.“ Jenže všichni už koukali k bráně, odkud se ozýval skřípot řetězu. Někdo šel. A nebo něco.