Republika Hlavno – předprodej (měkká vazba) - 📘 Plánované vydání: jaro 2026

📖 Ukázka z knihy:

Hřbitov

Hřbitov v Hlavně stál na výpadovce na dálnici D10. Staré omítané zdi se drolily, brána byla stažená řetězem, který skřípal, když ho někdo odemykal. V létě tam bzučely vosy, v zimě se plot leskl jinovatkou. Byl to kout, kde mrtví spali a živí se báli. Jenže v Hlavně se nebál nikdo – ani děti.
Hřbitov byl vlastně rozbitý labyrint – kříže nakřivo, andělé bez hlav, fotky na náhrobcích zašlé tak, že vypadali všichni jako jeden a ten samý strašák. Uprostřed se tyčila malá kaplička, omítka opadala, uvnitř byla jen stará židle a pavučiny tlusté jak lana. Když foukal vítr od dálnice, zdálo se, že i mrtví kašlou na klid a chtějí utéct.

Hrobař Kropáček byl věčně shrbený, s lopatou v ruce a cigárem v koutku úst. Školník Suchánek sem chodil denně po škole. Sedávali spolu na lavičce u márnice, pili krabicové víno a debatovali.
„Vidíš, Pepo,“ říkal Suchánek, „život je na hovno, ale mrtvola aspoň drží hubu.“
„To je fakt,“ přikývl hrobař a vyfoukl kouř. „Jenže i ty mrtvý nám houby vydělaj. Já bych jim účtoval extra nájem za hrobový místo, něco obci a zbytek mně do kapsy.“
„Hele,“ zamyslel se Suchánek, „nebylo by lepší jim vybírat vstupný?“
„Vstupný?“
„No jo. Naučná hřbitovní stezka. Ty jim budeš vyprávět historky o mrtvejch, já budu vybírat do kasičky. Deset kaček za vstup. Máme na víno i na cigára.“
Hrobař se podrbal ve vlasech. „To by šlo. Aspoň budou vědět, že tady ležej místní celebrity.“
„Jo, třeba Franta od kombajnu,“ uchechtl se Suchánek. „Ten, co se upil v kravíně a pak ho našli, jak spí v misce na krmení. To by lidi slyšeli rádi.“
„A nebo starej Koutník,“ dodal hrobař. „Tomu dali na parte „Odešel v tichosti“, i když spadl do septiku a slyšeli ho až do sousední vesnice.“

Jenže ještě dřív, než stačili začít vybírat, vloupala se tam v noci školní omladina. Mladý Klement vedl partu malých satanistů. Oči mu svítily, tvář bledá, vlasy mu visely do obličeje. Nesli svíčky, sirky a brali sebou i šprtku Máchovou z třetí třídy, copánky utažené, brýle na nose.
„Klekni si doprostřed,“ poručil jí Klement.
„Ale proč já?“
„Protože jsi panna. Musíme obětovat pannu.“
Máchová sklopila oči. „A… co se s takovejma dělá?“
Kluci se zarazili. Chvíli ticho. Pak jeden řekl: „To… nikdo z nás zrovna neví. Ale musí se to udělat. Jsi panna ne?“
Máchová byla sice ve třetí třídě základní školy a nevěděla přesně, co je to panna, ale připomínalo jí to její panenku, tak vesele přitakala: „Ano, jsem panna,“ potvrdila s jistotou.

Máchová vyjeveně seděla na studeném hrobě a koukala, jak ji obětují. Komu přesně, to nevěděla, ale líbilo se jí, že se jí dostává takové pozornosti. Na to nebyla ve škole zvyklá. Říkala si: Být panna je dobré. Musím se doma zeptat maminky, jestli jsem pořád panna. Kluci mezitím zakopávali prázdné lahváče se zastrčenými svíčkami do hlíny, aby to vypadalo jako rituální nádoby, a na kříže věšeli máminy kalhotky, které si představovali jako posvátné relikvie.

Kluci si na hlavy natáhli kápě ušité z černých pytlů na brambory a začali přeříkávat zaklínadlo opsané z časopisu Mladý čaroděj. Nevěděli, co by se vlastně mělo stát, ale předpokládali, že Máchová asi zmizí v oblaku kouře. Jenže Máchová se k ničemu takovému neměla – seděla, zírala a čekala.
Najednou prohlásila: „Musím čůrat.“
Mladý Klement na ni vytřeštil oči. Taková troufalost uprostřed obřadu! „Máchová, jsi obětována temným božstvům,“ zasyčel. „Nevyrušuj.“

Vzývání se opakovalo. „Vzýváme tě, temný božstvo, přijď mezi nás!“ Kluci hulákali, svíčky poblikávaly a vosk stékal po náhrobku. Ale nic se nedělo. Z dálky projelo auto po dálnici a bouchlo mu z výfuku. Jeden z kluků to hned bral jako znamení: „Slyšíte? To je roh pekla!“ Ale ostatní jen protočili oči.
Mirek nakonec otráveně odfrkl. „Mně to nebaví. Mám hlad. Jdu domů. Máme špagety s kečupem.“
Mladý Klement zavrčel: „Kurva fix! Soustřeďte se na rituál! Takhle si Máchovou nikdo nevezme, když budete remcat.“
Jenže ani to nepomohlo. Prskla poslední svíčka, dohořela a byla tma. Děti ztuhly. Noc kolem nich ztěžkla, kříže házely dlouhé stíny. Z hrobu se zvedla kočka, mňoukla tak, že všem zatrnulo, a utekla. Jeden kluk se málem posral, druhej začal brečet.

„To je znamení!“ zasyčel Klement, ale hlas se mu třásl. „Pokračujem.“ Jenže všichni už koukali k bráně, odkud se ozýval skřípot řetězu. Někdo šel. A nebo něco.

A pak to přišlo – zaskřípala hřbitovní brána.
Najednou se rozsvítila baterka. Hrobař stál nad nimi, cigáro v koutku, lopata v ruce.
„Co to tady, kurva, provádíte?“
Děti vyjekly. Máchová spadla na kolena, svíčky už zhasly a parta se rozprchla. Přelezli zeď, pištěli a běželi přes pole. Jeden spadl, druhý ztratil botu, třetí se zamotal do snopu slámy a řval, že ho drží démon, ale všichni nakonec zmizeli v noci.

Hrobař si odplivl. „Aspoň kdyby věděli, jak se dělá pořádnej satanskej rituál.“
Suchánek se smál tak, že se mu víno vylilo na kalhoty. „To je mládež. Satanisti a neuměj ho ani vyvolat.“
„No jo,“ přikývl hrobař, „za nás by se aspoň sehnal netopýr a přivázal ke kříži. Tohle je jen divadlo pro mrňata.“

Za pár dní už naučná stezka jela naplno. Před branou se sešli i zvědavci z okolních vesnic, zaplatili deset korun a hrobař je vedl mezi hroby.
„Tady leží babka Jirásková,“ ukázal. „Pořád hledá zuby. Jednou jsem je našel v záhoně tulipánů, ještě klapaly.“ Lidi se ohlíželi, babky si klepaly na čelo, ale házely mince do kasičky.
O kus dál: „Tady máme faráře. Jednou se při mši tak rozeřval, že se udusil vlastním jazykem. Teď v noci šeptá v sakristii a když si přiložíte ucho ke zdi, slyšíte, jak zpívá falešně žalmy.“
Publikum pištělo, děti se schovávaly za rodiče, a Suchánek sčítal drobáky.
„A támhle je hospodskej Vaněk. Umřel u výčepu a když je ticho, uslyšíte, jak z hrobu buší: ještě narazíme další sud, ještě jeden!“ A v tu chvíli někdo skutečně zabušil. Návštěvníci se rozutekli a Suchánek se mohl smíchy udusit.

A pak přišel vrchol – celý autobus. Starý Ikarus s cedulí Berlin – Prag a uvnitř desítky vemi starých východních Němců v sandálech a ponožkách. Řidič špatně odbočil z dálnice a místo hřbitova padlých vojáků Wehrmachtu je přivezl sem, do Hlavna.
Autobus zasyčel, dveře se otevřely a Němci se nahrnuli k bráně, v rukou věnce, kytky, foťáky. Suchánek jim rázně zastoupil cestu.
„Stát! Platiť!“ houkl a natáhl ruku.
Němci se zastavili, koukali jeden na druhého. „Was? Was bezahlen?“
Suchánek zbystřil. Valutoví cizinci! To se hned pozná. Zlomil si jazyk a řekl: „Zehn! Zehn mark… nein, Zehn euro!“
„Ach so!“ rozzářili se Němci. „Nur zehn Euro? Sehr billig!“ A začali tahat desetieurovky, cpali je Suchánkovi do kapsy.

Hrobař s úsměvem přitakal a hned je vedl k márnici. „Wein! Gut wein!“ hlaholil, otevřel krabici a naléval víno do plastových kelímků. Němci pili, culili se a kývali hlavami.
Pak začala exkurze. Hrobař s lopatou v ruce ukazoval jeden hrob za druhým a lámanou němčinou hlásil: „Hier liegt… großer deutscher Held… Hans… Soldat Panzerdivision!“
Němci stáli v pozoru, kývali a fotili si každý kříž.
„Und hier… Chef Gestapo… sehr wichtig Mann…“ pokračoval Suchánek. Němci zasalutovali, vytáhli kapesníky a dojatě si otírali oči.
A hrobař, nabuzený jejich oddaností, přidal ještě: „Und hier liegt… General Kartoffel… sehr berühmt!“
Němci zatajili dech, kývali hlavami a tiše špitali: „Ach, Kartoffel…“

Kytky a věnce kladli na hroby místních babek a sedláků, ale tvářili se, jako by pohřbívali hrdiny třetí říše. Jeden dokonce políbil náhrobek starého sedláka Kroutilíka, co se před třiceti lety udusil chlupatým knedlíkem.
Nakonec starý břichatý Němec přistoupil k Suchánkovi, v očích slzy, a cpal mu do ruky stovku v eurech. „Danke, danke, dass Sie sich um unsere Helden kümmern,“ koktal.
Suchánek pokrčil rameny, nacpal bankovku do kapsy a jen řekl: „Kein problem, kamaraden.“

Autobus odjel, prach se usadil a hřbitov zůstal zas v tichu. Hrobař s Suchánkem seděli na lavičce, cucali víno a smáli se, až se za břicho popadali. „Vidíš, Pepo,“ zahuhlal Suchánek, „mrtvoly jsou dneska zlatý důl.“
A přitom jim ještě zbylo hezkých pár desítek euro v kapse, takže v hospodě ten večer čepovali na sekeru celýmu sále. Když se ptali, kde na to vzali, Kropáček jen suše řekl: „Mrtví nesou.“

Na zastupitelstvu bylo dusno. Starostka bušila do stolu: „Z hřbitova veřejná atrakce nebude!“
Další křičel: „Můj kluk tam chce dát babičce na hrob svíčky a nebude přece platit!“
Lojza poznamenal: „Ať to zpoplatní jen přespolní!“
Jehovistka vřeštěla v čekárně: „Armagedon začal u márnice, říkám vám to!“ Vytáhla z tašky tlustý balík Strážných věží, máchala jimi nad hlavou a házela je po zastupitelích. „Vy nevěřící psi, poslední šance na spasení! U márnice se otevřela brána pekelná!“
Starostka ji okřikla: „Paní Krupková, uklidněte se, tady se jedná o rozpočet, ne o peklo.“
Jehovistka si dupla. „Vy už jste dávno zatracená! Já vás varovala! Já to psala i do kroniky obce!“
Nakonec ji musel uklidnit zastupitel, který ji odvedl na chodbu. Ona ale ještě při zavírání dveří zařvala: „Pamatujte si, až budete hořet, já už budu sedět Jehovovi na klíně!“

A pak se hlasovalo. Jedni chtěli atrakci zakázat, druzí chtěli vyvěsit ceník na obecní desku. Nakonec to dopadlo kompromisem: pro místní zdarma, pro přespolní vstupné. A Němci? Těm se vzkázalo, že mají jezdit klidně každý rok.

Víno teklo proudem, kouř se válel nad márnicí a oba věděli, že tady je svět, kterému se nikdo venku nevyrovná. Dokonce si koupili pořádné lahvové víno Pražský výběr a rum. A když občas z dálky slyšeli pištění dětí, co se proháněli kolem hřbitova, jen mávli rukou. V Hlavně se i malí satanisti jednou stanou váženými štamgasty.