Miluj, ty šílený blázne – beatnické básně (připravujeme)

Tahle sbírka není o lásce, ale o přežití.
O těch, co milují, i když se ztrácí smysl.
O básnících, co se dusí v tichu a křičí skrze slova.

Miluj, ty šílený blázne je sbírka syrové beatnické poezie Jaroslava Jírka,
psaná mezi světlem a temnotou, mezi vírou a pochybením.

Každá báseň je kus masa, který zůstal po srážce s realitou.
Není to sbírka pro každého — je pro ty, kdo už jednou spadli,
ale zvedli se a dýchají dál.

📘 Formát:  Měkká vazba(cca 80 stran)
🕓 Dostupnost: připravujeme vydání
💬 Nakladatelství: Kniholapky

Zůstaňte naladěni — tahle sbírka roztrhá srdce, ale možná vás poskládá zpátky.

 

Ukázka z knihy: 

MILUJ TY ŠÍLENÝ BLÁZNE

 

Sedím v hospodě,

hospodský chrápe na barovým pultu

a noc se válí pod stolem jak ožralá coura.

Venku se rozednívá

a já nemám kam jít.

Do svýho krcálku,

spoutanýho špinavejma stěnama,

se vracím nerad.

Ráno je studený.

Ploužím se ulicí pod křikem havranů,

co lítaj odnikud nikam.

Chlap skládá balíky novin,

druhej vytahuje s řinčením mříž krámku.

Slunce se šklebí na svět,

jako každej den,

když prochlastaná noc

leze konečně do pelechu.

Nejsem mrzutej chlap,

co nemá kam jít.

Jsem groteska

na americkej sen.

Zvracím do koše

svý nesplněný touhy.

V kapse pár drobáků

na rohlíky nebo lahváče.

A když se ptáš, kámo—

lahváče jsou jistota.

Jediný světlo

v týhle šedivý městský díře.

Neptej se, kam jdu.

Můj rypák

si vždycky najde cestu.

Odnikud.

Nikam.

 

 

Fakt tě miluju, holka,

ale je to těžký.

Je těžký snažit se,

je těžký držet tě na uzdě,

když tvoje láska má křídla

a ty jimi nepřestáváš mávat.

Směješ se jak blázen,

sedáš každému na klín,

a já pak lapám po dechu

jako pes, co běžel moc dlouho.

Sedíme na zemi v kuchyni

a nasáváme,

ty se směješ,

já se topím.

„Vždyť já tě taky miluju, chlape,“

říkáš,

„ale život miluju víc.“

„Nesmíš mě svázat,

jinak umřu a už se neprobudím.“

Milujeme se,

a sousedi nemůžou spát.

„Nemůžeš tak křičet, holka,

vzbudíš celej barák.“

„No a co,“ směje se,

„možná na sebe vlezou taky.“

Týden tě nevidím

a žárlivost mě rve na kusy.

Tvoje svoboda mě ničí,

ale bez ní bys nebyla ty.

A pak se přiřítíš zpátky,

byt vybuchne světlem,

a já mám pocit,

že se znovu narodil vesmír.

Vím, že tě nemůžu vlastnit.

Tvou posedlostí je celej svět.

Mě miluješ taky —

jenže někdy to vypadá,

že spíš ze zvyku.

Hraju si na klid,

ale dusím se.

Možná bys měla odejít

a já bych zas našel mír.

Jen prosím tě nechoď.

Jsem víc tebou než sebou.

Směješ se jak šílená,

tančíš po bytě,

chodíš nahá

a já exploduju chtíčem.

Jsem sud střelnýho prachu

se zapálenou šňůrou —

a ty mě necháš hořet,

dokud ti to stojí za podívanou.

 

 

Dívám se na břitvu

a na svoje žíly,

jak na dvě staré tváře noci.

A ptám se:

na co myslíš ty, básníku?

Kam tě táhne temnota?

Svět je syrový,

někdy krutý,

ale pořád tě drží u krku

jako toulavýho psa,

co ještě není na odpis.

Za chvíli je ráno

a slunce kopne měsíc do prdele:

uhni, nestíháš.

A nový den se ptá:

tak co,

co ti dneska udělám?

Všechno jsi utopil v chlastu a kouři,

tvůj dech je mapa nocí,

nikdo tě momentálně nepotřebuje –

a ty zase nepotřebuješ nikoho.

Ostří se na tebe dívá zpátky,

dva kohouti na smetišti,

oba unavení,

oba tvrdí jen na oko.

Břitva má žízeň,

ale neumí vracet.

Jen pije, dokud se neztupí.

A ty máš žízeň taky,

tak otevřeš lahváče –

je škoda ho tu nechávat.

Cigáro si přidáš k cestě,

která nikam nevede,

jen dál do sebe.

Ráno se probouzí,

tramvaje řvou,

město třese kostmi –

a čeká tě to samé co vždycky:

nic.

Kopneš břitvu do kouta,

dnes není den na odvahu.

Možná zítra,

možná nikdy,

možná tehdy,

až budeš opravdu chtít vědět,

co je za oponou.

Možná tam není chlast,

ani cigára,

ani vietnamská večerka,

kde mají, co tě drží po kupě.

Tak ještě chvíli počkáš,

počkej na sebe,

až ti noc sama ukáže,

kudy vede výlet

do nicoty,

která nespěchá.

 

 

 

Dívám se na tvoji palici, kámo,

a z těch tvých úst teče lež

jak levnej olej z bouračky.

Ani ty tomu nevěříš,

jen doufáš, že to spolkne někdo jinej,

třeba já.

Přepych na úvěr, auto na leasing,

život na splátky,

a srdce – to jsi taky prodal,

nebo ti ho sebrali při inventuře?

Říkáš, že miluješ.

Ale miluješ jen sebe,

svůj stín, svou fotku v zrcadle,

tu pózu, co už dávno nefunguje.

Ženy nosí šperky,

ty vodíš na vodítku mladou holku,

jako by to byl důkaz,

že ještě dýcháš.

Tvoje ex „udělala podvod“,

alespoň tak sis to namluvil,

jen proto, že zestárla

a ty jsi se na to nechtěl dívat.

Kámo, až spadneš na hubu,

svět si z tebe udělá srandu

a ani nemrkne.

Nacpe ti do tlamy tvoje vlastní sny,

ty, co se nikdy nestihly narodit,

a ty se budeš divit,

že jim už nevěří ani ty.

Tak kolem sebe sbíráš stejný slizouny,

co melou a melou,

nikdo je neposlouchá,

tak poslouchají sami sebe,

a svět se točí dál bez nich.

Život tě nesoudí, kámo.

Život jen odkapává,

kap… kap…

a čeká, až ti povolí kolena,

a život na tebe vytasí svoje tesáky,

ostré a trpělivé,

připravené ukousnout ti poslední zbytky hrdinství.

Až budeš řvát

a nikdo se neozve,

možná se ti vrátí tvoje srdce,

rozdrbaný větrem,

ožralý nocí,

unesený lidma,

co tě nikdy nepotřebovali.

A to srdce s tebou zůstane

až do márnice,

poslední kámoš,

co neuteče.

Máš něco měnit?

Ne.

Tohle je tvoje role v grotesce,

tvoje pantomima pro svět,

tvoje šance na vesmírnýho Oscara

za nejhorší výkon.

A víš co?

I to se cení, kámo.

 

 

 

Miluj sebe kámo

Nic se neděje, kámo.

Jsi tu jen pro zkušenost,

jakoukoliv, i kdyby to smrdělo chcankama ve sklepě.

Nejsi dole, nejsi nahoře,

jsi přesně tam, kde máš být,

a jinde bejt nemůžeš.

Odejdeš. Já taky.

Tvoji drazí odejdou jak prach z bot na schodech.

Nikdo tu nezůstane — co by tu dělal?

Je to jen okamžik,

a v okamžiku nemůžeš nic posrat,

jen si namluvit, že to šlo udělat líp.

Tak se uvolni.

Nech věci plavat jak vajgly v kanále

a řekni si, co chceš slyšet.

I to, co bolelo, jsi chtěl —

prožít znovu, pod jiným úhlem,

jako když piješ ze stejné flašky

a chutná pokaždé jinak.

Nemusíš milovat všechny,

ale kurva, miluj sebe.

Nepomáhej tam,

kde se ti ruce lámou jak sirky.

Život je hromada událostí,

kupa bordelu na chodníku,

který nakonec smete vítr domů.

Nic se neděje, slyšíš?

Láskou jsi ty,

kdo jinej by to měl bejt?

Přijmi ji —

je všude, v cigaretovým dýmu,

v rachotu tramvají,

v kapce potu na čele.

Láska je tvoje přirozenost,

tvůj dech,

tvůj škrábanec času na kůži.

Zlo odplyne jak pára nad kanálem,

dobrý zůstane,

i nad propastí tě udrží

jedinej stvol trávy,

který mačkáš zpocenou rukou.

Těžký pomine,

když se otevřeš věčnosti

Sedím v hospodě,

hospodský chrápe na barovým pultu

a noc se válí pod stolem jak ožralá coura.

Venku se rozednívá

a já nemám kam jít.

Do svýho krcálku,

spoutanýho špinavejma stěnama,

se vracím nerad.

Ráno je studený.

Ploužím se ulicí pod křikem havranů,

co lítaj odnikud nikam.

Chlap skládá balíky novin,

druhej vytahuje s řinčením mříž krámku.

Slunce se šklebí na svět,

jako každej den,

když prochlastaná noc

leze konečně do pelechu.

Nejsem mrzutej chlap,

co nemá kam jít.

Jsem groteska

na americkej sen.

Zvracím do koše

svý nesplněný touhy.

V kapse pár drobáků

na rohlíky nebo lahváče.

A když se ptáš, kámo—

lahváče jsou jistota.

Jediný světlo

v týhle šedivý městský díře.

Neptej se, kam jdu.

Můj rypák

si vždycky najde cestu.

Odnikud.

Nikam.

 

 

 

<span face="Li