DUCHOLAPKY lepkavé básně 📘 Připravujeme (měkká vazba)

Ducholapky jsou básně, které se nečtou v bezpečné vzdálenosti.
Lepí se. Vrací se. Zůstávají.

Vznikaly v různých obdobích, bez plánu na knihu.
Jsou to záznamy stavů, doteků, myšlenek, které nechtěly zmizet.

Nejsou uhlazené.
Nejsou útěšné.
Jsou pravdivé.

Ducholapky nejsou poezie pro všechny.
Ale kdo v nich jednou zůstane, ten ví proč.

Láska v hlavě

Vyženu ti lásku z hlavy, pokrytče, zloději přání,
z lebky, kde se tříští diamant tvé osamělosti.
Miluji tvou posedlost — honíš se za stínem,
miluješ se s představou sebe,
zatímco den padá do noci
a měsíc se dusí v špinavé obloze.

Ó dítě s opaskem otce utaženým kolem hrdla,
mluvíš o lásce, o klidu, o míru,
ale toužíš jen po utišení křeče,
strachu ze zapomnění.
Já ti rozumím, brachu —
šel jsem tím labyrintem odsouzení,
ležící mezi mrtvými básníky.

Starý čaroděj umírá každou vteřinu,
vstává z popela jen proto,
aby ho bič strachu zase vyhnal k životu.
Zrcadlo je konec pouti,
smrt není lehká, probuzení je těžké.
A poušť myšlenek šeptá:
nejsem zajímavý,
jsem jen nádechem věčnosti,
bleskem božského rozjímání.

Ticho je sestra, co mě odehnala,
bolest bratr, kterého jsem odmítl.
Ruličky bankovek šustí
v zemi mých předků,
na dvoukoláku vezu
umírající přání a myšlenky,
zvracené z bolesti.

A přesto — miluj!
Miluj, starý blázne,
ne sebe, ale rachot tramvají,
bubny událostí,
miluj řetězec okamžiků,
které tě nepotřebují,
a ty nepotřebuješ je.