Deník osvíceného magora

Absurdní, brutálně upřímná, poetická zpověď muže, který zůstane sám se sebou — a s věcmi, před kterými většina lidí utíká.
Syrové, ironické a temně vtipné texty o životě, který nedává smysl… a právě tím smysl má.

Je to deník člověka, který už přestal dělat, že je v pořádku.
Přestal si nalhávat.
Přestal se skrývat.
A to, co zbyde, je čisté jádro: láska, vztek, touha, strach, bolest, humor, démoni i ticho — všechno promíchané, tak jak to ve skutečnosti je.

Tahle kniha není duchovní.
Není terapeutická.
Není ani útěšná.

Je pravdivá. A tím osvobozuje

Měkká vazba. Vydání plánováno na 2. pololetí 2026.

Ukázka z připravovaného rukopisu:

Úterý

Přijdu domů a byt je prázdný jak stará krabice od bot.
Házím klíče do misky, ozve se to kovové „cink“, co vždycky zní, jako by mi připomínalo, že jsem tu zas sám.
Otevírám si pivo ještě v bundě. Než se zouvám, už cítím tu první hořkost na jazyku.
V lednici nic.
Týden stará sekaná, co už dávno není jídlo.
Půlka okurek, co vypadají, jako by mě prosily, ať je nechám být.

Ale piva je tam dost.
Pivo je převlečený stejk. Pivo je svíčková. Pivo je snídaně, když je nejhůř.
Hlad mě netrápí.
Myšlenky ano.

Naliju si sklenici a sednu si k oknu.
Venku tma.
Naprotější panelák má jedno jediné okno rozsvícené — někdo tam ještě bojuje s dneškem, nebo se snaží usnout, kdo ví.
Většina lidí už chrní a dělá, že mají život srovnaný.

Sedím za stolem a nechce se mi dělat vůbec nic.
Ani přemýšlet, ani spát, ani být.
Jen sedět. A dýchat.

A když tak sedím v tom tichu, uvědomím si zase jednu věc:
Ať se dívám kamkoliv, vidím jen svoje vlastní myšlenky.
Svět je jen odraz toho, co mám v hlavě.
Zrcadlo, co mi neodpustí vůbec nic.
A možná je to v pořádku. Co jiného bych vlastně mohl vidět?

Někdy si říkám, že jsem nevinný.
A pak se tomu hned směju.
Člověk se narodí čistej, dokud mu někdo poprvé nezalže.
A pak už to z něj nikdy nesleze.
Všechno, co si myslím, je jen to, co zvládnu unést.
Vyberu si takovou pravdu, která mě nechá projít dalším dnem.
Tomu se říká moudrost. Nebo zbabělost, záleží, jak se to vezme.

Když si kleknu k zemi, není to pokora.
Je to únava.
A když se hlava na chvíli vypne, neslyším žádné hlasy, žádné poselství.
Jen vlastní dech a hučení krve v uších.
To je celý můj duchovní život.

A přesto, někdy, když mám slabou chvilku, si řeknu:
Drž se života, i když tě kope. Miluj ho, i když ti sere do bot.
Protože jiná možnost není.
Ten film běží dál, ať chceš nebo ne, a ty sis ten zasranej lístek vážně koupil.

Emoce jsou svinstvo.
Strach tě rozežere a naděje je levná děvka, co se objeví vždycky, když už chceš padnout.
Doteky jsou jediná věc, která dokáže na chvíli zastavit ten vnitřní hluk.
Jinak bys prasknul.

Možná jednou pochopím, proč to všechno je.
Ale dneska ne.
Dneska sedím v prázdném bytě, s pivem místo večeře, a snažím se udržet tvar.

A když mám vedle sebe někoho, koho můžu vzít do dlaní a říct mu:
„Ty mě držíš pohromadě. V tobě vidím, kdo jsem, a kdo bych možná mohl být,“
tak to řeknu.

Ale dneska tu nesedí nikdo.
Jen já, pivo, tma a ticho.
A možná to tak musí být.