Deník osvíceného magora - připravujeme (měkká vazba)

Absurdní, brutálně upřímná, poetická zpověď muže, který zůstane sám se sebou — a s věcmi, před kterými většina lidí utíká.
Syrové, ironické a temně vtipné texty o životě, který nedává smysl… a právě tím smysl má.

Je to deník člověka, který už přestal dělat, že je v pořádku.
Přestal si nalhávat.
Přestal se skrývat.
A to, co zbyde, je čisté jádro: láska, vztek, touha, strach, bolest, humor, démoni i ticho — všechno promíchané, tak jak to ve skutečnosti je.

Tahle kniha není duchovní.
Není terapeutická.
Není ani útěšná.

Je pravdivá. A tím osvobozuje

Měkká vazba. Vydání plánováno na 2. pololetí 2026.

Ukázka z připravovaného rukopisu:

Úterý

Přijdu domů a byt je prázdný jak stará krabice od bot.
Házím klíče do misky, ozve se to kovové „cink“, co vždycky zní, jako by mi připomínalo, že jsem tu zas sám.
Otevírám si pivo ještě v bundě. Než se zouvám, už cítím tu první hořkost na jazyku.
V lednici nic.
Týden stará sekaná, co už dávno není jídlo.
Půlka okurek, co vypadají, jako by mě prosily, ať je nechám být.

Ale piva je tam dost.
Pivo je převlečený stejk. Pivo je svíčková. Pivo je snídaně, když je nejhůř.
Hlad mě netrápí.
Myšlenky ano.

Naliju si sklenici a sednu si k oknu.
Venku tma.
Naprotější panelák má jedno jediné okno rozsvícené — někdo tam ještě bojuje s dneškem, nebo se snaží usnout, kdo ví.
Většina lidí už chrní a dělá, že mají život srovnaný.

Sedím za stolem a nechce se mi dělat vůbec nic.
Ani přemýšlet, ani spát, ani být.
Jen sedět. A dýchat.

A když tak sedím v tom tichu, uvědomím si zase jednu věc:
Ať se dívám kamkoliv, vidím jen svoje vlastní myšlenky.
Svět je jen odraz toho, co mám v hlavě.
Zrcadlo, co mi neodpustí vůbec nic.
A možná je to v pořádku. Co jiného bych vlastně mohl vidět?

Někdy si říkám, že jsem nevinný.
A pak se tomu hned směju.
Člověk se narodí čistej, dokud mu někdo poprvé nezalže.
A pak už to z něj nikdy nesleze.
Všechno, co si myslím, je jen to, co zvládnu unést.
Vyberu si takovou pravdu, která mě nechá projít dalším dnem.
Tomu se říká moudrost. Nebo zbabělost, záleží, jak se to vezme.

Když si kleknu k zemi, není to pokora.
Je to únava.
A když se hlava na chvíli vypne, neslyším žádné hlasy, žádné poselství.
Jen vlastní dech a hučení krve v uších.
To je celý můj duchovní život.

A přesto, někdy, když mám slabou chvilku, si řeknu:
Drž se života, i když tě kope. Miluj ho, i když ti sere do bot.
Protože jiná možnost není.
Ten film běží dál, ať chceš nebo ne, a ty sis ten zasranej lístek vážně koupil.

Emoce jsou svinstvo.
Strach tě rozežere a naděje je levná děvka, co se objeví vždycky, když už chceš padnout.
Doteky jsou jediná věc, která dokáže na chvíli zastavit ten vnitřní hluk.
Jinak bys prasknul.

Možná jednou pochopím, proč to všechno je.
Ale dneska ne.
Dneska sedím v prázdném bytě, s pivem místo večeře, a snažím se udržet tvar.

A když mám vedle sebe někoho, koho můžu vzít do dlaní a říct mu:
„Ty mě držíš pohromadě. V tobě vidím, kdo jsem, a kdo bych možná mohl být,“
tak to řeknu.

Ale dneska tu nesedí nikdo.
Jen já, pivo, tma a ticho.
A možná to tak musí být.

Čtvrtek 

Sedím v bytě a mám pocit, že mě život vysypal jak pytel střepů. Kousky všude, v botách, v hlavě, pod kůží. Člověk si svoje osudy vybírá jak idiot — naslepo, s falešnou nadějí, že tentokrát to dopadne líp. Nikdy nedopadne. Kdy vlastně věřím sobě? Asi nikdy. Většinou věřím jen tomu chaosu v hlavě, protože je jedinej, kdo se mnou drží krok. A stejně nevím, co mě všechny ty roky stály. Možná všechno. Možná nic, protože nic pořádně nezbylo.

Hledat smysl v tomhle bordelu je směšný. Myšlenky lítají jak prádlo v pračce a já uprostřed toho stojím jak debil a ptám se, kdo vlastně jsem a co tu kurva dělám. Svět neodpoví. Vesmír má v piči tvoje existenciální výlevy. Srdce už je jen zvyk, pumpa na přežití. Kdybych si na něj fakt sáhnul, rozpadlo by se mi v ruce. Radši nic necítit. Radši sedět a čekat, jestli nebude další noc horší než ta předchozí. Láska? Past. Krásná, drahá a vždycky to bolí víc, než to stojí. Chceš být sám sebou? Fajn. Tak si připrav lopatu a zakop pár snů, protože tě to bude stát krev a nervy.

Někdy bych si nejradši lehnul na zem a čekal, jestli přijde zázrak nebo katastrofa, jedno. Aspoň by se něco stalo. Místo toho ležím pod střechou vlastních představ a doufám, že nepraskne. A když se ptám, co ze mě ještě stojí za to… ticho. Jsem produkt, který by nikdo nekoupil ani v bazaru. Kdo jsem doteď byl? Nevím. Možná ten, kdo všechno odevzdával. Možná ten, kdo se držel každý sračky, jen aby se nepropadl do prázdna. Možná obojí. Možná nic.

Když jsem se dnes vracel z práce, správcová klečela u schodů jak nasranej hlídač hřbitova. Hadr, kýbl, výraz, jak kdyby vytírala vlastní neúspěchy. Byl jsem úplně mimo a prošel jsem kolem bez pozdravu. To jsem neměl dělat. Najednou rána, mokrej špinavej hadr mi přistál mezi lopatky jak zásah z ruskýho pluku. Nadskočil jsem jak idiot, málem jsem si rozbil hubu o zábradlí. Otočím se — a ona tam stojí. Správcová Kaucká. Oči přimhoulený, čelist zatnutá, v ruce ten hadr jako kus odumřelý kůže. Vypadá jak nasranej husky po dietě.

Tak nasadím falešnej úsměv, ten slušnej, co používám, když chci přežít. „Brý den, paní Kaucká, ani jsem si vás nevšiml, jak se máte?“ Neřekne ani slovo. Jen vrčí. Normálně vrčí. A pak hodí ten hadr zpátky do kýblu jak důkaz po vraždě. Vyběhnu tři patra, dvě přeskočím, odemknu byt a chvíli jen stojím, protože nevím, co je horší — tma v hlavě nebo mokrej hadr v zádech. Možná celý můj život je přesně o tomhle. Temno uvnitř a pak rána zvenku. Jedno mě probouzí, druhý mě trestá. A obojí mi připomíná, že jsem pořád tady.

Pátek

Chci milovat bez podmínek, ale neumím to. Abych to dokázal, musel bych zahodit sám sebe, vypnout instinkty a stát se neškodným tvorem, který věří, že se mu nic nestane. A já takovej nejsem. Nechci se rozpustit kvůli nějaké iluzorní čistotě. Život mi nic nezakazuje. Co si vezmu, to ztratím, a co ztratím, stejně zůstane tady. A já jednou půjdu dál bez všeho, úplně nahý, trapný a bez práva na jakékoliv smlouvání.

Toužím po štěstí a pokaždé, když se ho dotknu, uteče. Štěstí je srab – bojí se lidí, co moc chtějí. Chci se vyhnout bolesti a místo toho do ní padám jak pitomec pořád znovu. Tak co mám dělat? Nic. Život je takový, jaký ho přijmu. Ti, kteří si ze svého neštěstí dělali srandu, prostě přežili. Vážní lidé se lámou rychleji než suché větve.

Nejvíc mě ničí, když se mám někam zařadit. Systém práce, systém rodiny, systém představ o tom, kdo bych měl být. Všechno mě to svazuje a bere mi to sílu. Nejlepší je být nikdo. Bez role, bez povinnosti, bez té divné touhy být „někým“. Kdo jsem? Nic. Čím jsem? Ničím. A právě v tom je svoboda – když mi na výsledku nezáleží, můžu udělat cokoliv.

Když se mě někdo zeptá, jestli jsem šťastný, nevím, co mu říct. Svět mi neslouží. Svět se jen děje. Někdy stojí za hovno, někdy je to dobrý. Nechci být závislý. Ne na rodině, ne na penězích, ne na přátelích. Jediná závislost, kterou chci, je vidět věci takové, jaké jsou, a nesnažit se je ohýbat.

Nemusím být barevný. Můžu být neviditelný. A až mi ta neviditelnost přestane připadat jako selhání, můžu být klidně i vidět. Můžu zářit nebo padat, je to jedno. Nečekám nic. Jen mě zajímá, co z toho vyleze. Návod na život neexistuje. Je to jen zrcadlo. A zrcadlo ukazuje přesně to, co je přede mnou. Všechna moudra jsou jen hnůj, ze kterého si beru to, co se zrovna hodí. Emoce jsou jediný kompas. Dobré nebo na facku. Mezi tím nic.

Můj vnitřní svět je větší než ten venku. Temný, zvláštní, nevyčerpatelný. A hlavně poctivý. Venku se všechno hroutí rychleji než já.

Třeba když otevřu sociální sítě. To je teprve dno. Tolik sraček na jednom místě. Pejci, miminka, přeslazené nástěnky, motivační hovna o síle, lásce a nekonečném vesmíru, který tě údajně miluje. A lidi to srdíčkujou, jako kdyby tím opravili svůj posranej život. Jakmile je něco delší než tři věty, už to nedají. Jakmile video trvá víc než deset sekund, je to na ně moc. Mozky jim změknou víc než rohlík v dešti.

Hele, dívej, tady jsem u stromu, tady u šutru, tady jdu z kopce, tady do kopce, tady prší, tady ne. Lidi už ani nepotřebují mozek, stačí jim palec a dopamine. A někdy mám pocit, že by si měli svůj mozek rovnou připnout jako přílohu k tomu žvatlání, co tam sypou.

Kam to povede? Za chvíli bude stačit jedno slovo. Pak jeden zvuk. A nakonec jen bliknutí. A všichni budou přísahat, že v tom cítí hluboký smysl.

A já si u toho říkám:
Ještě že mám svůj vnitřní svět.
Protože ten venku se mění na žvýkačku, kterou už nikdo nežvýká – všichni ji jen přehazují dál.